Hinduisté považují řeky za svaté. Pro Budhisty je voda symbolem klidu a ryzí čistoty. Korán výslovně zakazuje plýtvání vodou. Vodou se křtí a také v židovských rituálech hraje důležitou roli. O potopě světa se nezmiňuje pouze Bible, ale také Epos o Gilgamešovi či mayská mytologie. Jen na málo věcech se všechny kultury a náboženství shodnou jako na významu vody pro lidský život. Čím to tedy je, že lidstvo začíná bojovat s nedostatkem vody a voda sama se dokonce stává zbraní v konfliktech?

Obnovitelný zdroj, ale ne tak úplně

Pitná voda tvoří pouze 2,5% vody na naší planetě. Dvě třetiny této vody se skrývají v polárních oblastech a ledovcích, které však pomalu roztávají. V řekách a jezerech zbývá jen 0,26% veškeré pitné vody. Navíc voda je rozdělena nerovnoměrně. Zatímco průměrný Australan spotřebuje 5 tisíc kubíků pitné vody ročně, obyvatel Středoafrické republiky pouze 7 kubíků. Do poloviny tohoto století bude polovina světové populace, tj. 4 miliardy lidí, žít v oblastech, které budou pociťovat nedostatek pitné vody.

Dvě pětiny lidí navíc pocházejí ze zemí, které se o povodí dělí se svými sousedy. Podle sto let staré smlouvy mají Egypt a dolní Súdán nárok na 90% veškeré vody z Nilu. Ovšem na horním toku žije více než 100 milionů lidí v 11 dalších zemích. Etiopie považuje koloniální dohody za nelegitimní, sama v 70. a 80. letech zažila vlny sucha a hladomoru. V době, kdy Egyptem zmítaly nepokoje arabského jara, začala výstavba Velké etiopské renesanční přehrady. Půjde o největší přehradu v Africe s hydroelektrárnou o výkonu 6000 megawattů.  V roce 2015 představitelé Egypta, Etiopie a Súdánu podepsali dohodu, podle které má být vypracována nezávislá studie dopadu. Ovšem polovina přehrady už stojí a nějaká studie těžko zastaví odhodlání přehradu dostavět.

Podobné spory o přehrady existují v povodí Mekongu i ve Střední Asii. Zvláštní kapitolou je voda na Blízkém Východě. Úbytek vody ještě více komplikuje beztak složitý izraelsko-palestinský konflikt. Hladina Mrtvého moře za poslední čtyři dekády klesla o 25 metrů. Důsledky pro životní prostředí i rozvoj turistického ruchu mohou být katastrofální. Bez efektivní spolupráce Izraele, Palestinců a Jordánska se jezero nepodaří zachránit. Hrozí, že se zařadí na neslavný seznam vedle Aralského jezera a Čadského jezera, které prakticky mizí před očima.

Voda jako zbraň hromadného ničení

Ženevské konvence výslovně zakazují útočit na vodní infrastrukturu během války. Ovšem jak řekl jordánský princ Hassan bin Talal: „nedostatek vody je nejúčinnější zbraní hromadného ničení“. Podle Červeného kříže byly úmyslně kráceny dodávky vody do obléhaného Aleppa. Rebelové obviňují syrskou vládu a naopak, ovšem obětmi jsou vždy obyčejní lidé. V súdánském Dárfúru byla během bojů mezi znepřátelenými klany otrávena řada studní. Bojovníci Al-Shabab přerušili dodávky vody do somálských měst. Islámský stát do tohoto smutného repertoáru přidal hrozbu zatopení úrodných oblastí, když se zmocnil strategických přehrad na řekách Eufrat a Tigris.

Odborníci z Pacific Institute sestavili chronologii konfliktů o vodu, které sahají až 3000 let před náš letopočet. Většina novodobých konfliktů se vedla o ropu, ovšem voda byla vždy v pozadí. Bez vody nelze ropu vytěžit a k výrobě jednoho litru biopaliv je potřeba 2500 litrů vody. Proto není divu, že po vzoru „peak oil“ začali odborníci mluvit také o „peak water“. Ten nastává, když se voda v důsledku nadužívání a znečištění nestačí obnovovat. Saúdská Arábie zaznamenala vrchol vody v roce 1992 a dnes má deficit 14,6 kilometrů krychlových vody. Hned za saudským královstvím následují Líbye a Jemenu. Není náhodou, že v obou zemích zuří občanská válka, a v Jemenu navíc epidemie cholery.

Bez mezinárodní spolupráce to nejde

Mnohé země jsou si hrozeb spojených s vodou vědomy. Švýcarsko se pyšní takzvanou „modrou diplomacií“. Jmenovalo zvláštního vyslance a pozvalo pět středoasijských republik na rozhovory o vodě do Basileje. Švýcarsko také sponzorovalo zprávu o vodě a míru s podtitulem „Záležitost přežití“, kterou sepsal panel osobností pod vedením bývalého slovinského prezidenta Danilo Türka. Zpráva obsahuje řadu doporučení. Rada bezpečnosti OSN by měla umožnit vyhlašování „vodních příměří“ během konfliktů a rozšířit mandát mírových sil, aby ochraňovaly i dodávky vody.

Vedle dodržování mezinárodního práva jsou klíčem k vodní diplomacii hlavně regionální iniciativy. Tak jako Iniciativa dolního toku Mekongu, na které se v roce 2009 dohodli ministři Kambodži, Laosu, Thajska a Vietnamu. Iniciativu podpořilo i americké ministerstvo zahraničí, což se příliš nelíbilo Číně, která na horním toku staví několik přehrad. Mezi další doporučení zmíněné zprávy patří lepší sběr dat pod dohledem UN-Water a vznik globální pozorovatelny pro prevenci konfliktů. Také rozvojové projekty úvěrované Světovou bankou by měly brát v úvahu dopady vody na možné konflikty.

Vodní diplomacie a Česko

Voda se i pro nás stává otázkou národní bezpečnosti. Česko je střechou Evropy, všechny řeky od nás proudí pryč. Naší prioritou je udržet vodu v zemědělské půdě a předejít suchu. Současně se musíme starat, co se děje za našimi hranicemi. Téměř 800 milionů lidí stále nemá přístup k pitné vodě. To může vést k dalším konfliktům a nekontrolované migraci, které zpětně dopadnou i na nás.

Česko může jít v mnoha oblastech příkladem. Od roku 1990 jsme snížili spotřebu vody o polovinu. Podle OECD průměrný Čech spotřebuje 190 kubíků vody za rok, zatímco Kanaďan 7x tolik. Díky zkušenostem s povodněmi máme propracovaný systém krizového řízení. Třetinu naší státní hranice lemují vodní toky. Spolupracujeme se svými sousedy a jsme členy Mezinárodní komise pro ochranu Dunaje, stejně jako Labe a Odry. Projekty na podporu vody a sanitace tvoří čtvrtinu rozvojové pomoci, kterou Česko poskytuje chudým zemím. V Mongolsku jsme vybudovali zdroje vody, v Moldavsku zase čističky odpadních vod.

V Česku máme spolehlivé regulátory a schopné státní instituce, prosperující firmy s inovativními technologiemi i ekologicky angažovanou občanskou společnost. Věřím, že máme potenciál se zařadit po bok Švýcarska a dalších pionýrů vodní diplomacie.