Jelikož se moje funkční období v České rozvojové agentuře chýlí ke konci, píšu dnešní blog odlehčenou prázdninovou formou. Jsem hrdý, že jsem mohl vést skvělý kolektiv lidí a podílet se na smysluplné činnosti, která šíří dobré jméno České republiky ve světě. Samozřejmě, že většinu času jsem strávil jako manažer a úředník. Nicméně za čtyři roky v agentuře jsem nasbíral i spoustu nevšedních zážitků, zejména na zahraničních cestách. O čtyři z nich se s Vámi podělím.

Nejexotičtější služební cesta

Ta vedla na Svatý Tomáš a Princův ostrov, zapomenuté souostroví v Guinejském zálivu. Jako člen týmu OECD jsem hodnotil efektivitu zdejší portugalské rozvojové pomoci. Cesta byla náročná a plná úředních jednání. Naším úkolem v podstatě bylo nějak diplomaticky zhodnotit, proč se Svatý Tomáš příliš nerozvíjí. A to i přesto, že země má dohromady tolik obyvatel jako město Plzeň, a Portugalsko do ní sype peníze po celá desetiletí. Nakonec se nám to, myslím, povedlo a zbylo nám i trochu volného času. Během jednání jsem potkal Češku Marii, která v zemi žije. Ale jinak jsem se radoval, že jsem jedním z mála krajanů, kteří na souostroví kdy vůbec zavítali. Radost mi vydržela jen do posledního dne, kdy jsme se zastavili na pláži. Z dálky přijela obrovská zaoceánská loď a z ní se postupně valili důchodci. Nejprve američtí, nakonec japonští a mezi nimi, pochopitelně, i ti čeští. A pak že prý jde o zapomenuté souostroví v Guinejském zálivu…

Nejneobvyklejší dopravní prostředek

Spousta kolegů po rozvojových zemích určitě zkusila jízdu na slonech či velbloudech.  Mým nejzajímavějším dopravním prostředkem se ovšem stal vrtulník. Gruzínský region Tušsko je odlehlá horská oblast, kde Česká republika realizuje různé rozvojové projekty. Cesta je přístupná pouze v létě, vede přes vysoký průsmyk a trvá celý den. Jelikož jsme tolik času neměli a cestovala s námi i gruzínská ministryně životního prostředí, pronajali jsme si vojenský vrtulník. Cestování vzduchem nemám příliš rád a navíc jsem jako objednatel musel podepsat řadu papírů v gruzínštině a převzít za let odpovědnost. Cesta nahoru proto byla ještě plná napjatého očekávání. Nicméně vše proběhlo bez problémů. Navíc Gruzínci se ukázali jako skvělí hostitelé. Po oficiálních jednáních a podpisu memoranda nás pozvali na oběd s tradičními přípitky, které řídil tamada – hlavní postava u stolu, jímž se může stát buď nejstarší, nejduchaplnější nebo nejvtipnější stolovník. Věřte, že zpáteční cesta vrtulníkem už probíhala v uvolněné atmosféře…

Nejzajímavější monitoring projektů

V Kambodži pomáháme hlavně v oblasti zdravotnictví. V provincii Takeo jsme vybudovali, vybavili a vyškolili zdravotnické středisko a oční kliniku. Díky včasným zákrokům se i děti s drobnou oční vadou mohou učit se svými vrstevníky v rámci projektu inkluzivního vzdělávání. I přes tragickou historii je Kambodža krásná země s krásnými lidmi. A také značně pohostinná. Po náročných jednáních v Phnompenhu nás partneři pozvali na společenský oběd. Podávalo se nevídaných devět chodů, ani jsem je všechny nedokázal spočítat, natož pozřít. Bohužel jejich kombinace neprospěla mému žaludku a ani včasná slivovicová dezinfekce nezabrala. V horečkách a s průjmem jsem musel vyhledat ošetření. V dobře vybavené klinice se mi dostalo profesionální péče a léků proti otravě jídlem. Do dvou dnů potíže ustaly. Nemůže být nic lepšího, než si monitoring kambodžského zdravotnictví vyzkoušet na vlastním těle…

Nejkrásnější artefakt z cest

Z různých cest jsem si přivezl různé suvenýry. Třeba gruzínský med, balkánský sýr, sušené švestky nebo palestinský olivový olej. V afrických zemích se snažím vyhýbat velkým trhům pro turisty a spíše nakupovat autentické produkty od drobných řemeslníků. Tak jako v krejčovské dílně v zambijském Mongu, kde své výrobky prodávají mladé ženy vyškolené v rámci českého projektu. Když u nich nakoupíme, vlastně tím pomáháme dvakrát. Ovšem nejkrásnější suvenýr pochází přeci jen z turistického Livingstonu. Musel jsem dost smlouvat, ale asi půlmetrová soška krásně tvarované ženské postavy z ebenu stála za to. Navíc v České rozvojové agentuře našla nové uplatnění. Každý měsíc jí jako putovní ocenění předávám zaměstnanci, kterému se něco obzvlášť povedlo. Kolegové na ni přidávají cedulky a různě si ji zdobí. Jsem rád, že se tento „rozvojový oskar” ujal!

Jak vidíte, práce v rozvojové agentuře není nuda. Musí se dělat hlavou, ale i srdcem. Proto přeji svým, brzo již bývalým, kolegům mnoho úspěchů a dalších nevšedních zážitků v jejich práci.

Michal Kaplan, ředitel České rozvojové agentury, CzechAid