„Rozvoj nemůže existovat bez bezpečnosti a bezpečnost zase bez rozvoje,“ zní jedno oblíbené klišé. Řada rozvojových zemí v Asii nastartovala ekonomický růst, jiné regiony zůstávají nadále stranou. Většinou jde o státy, kde zuří vnitřní konflikt a kde se rozpadá státní moc. Jsou označovány jako “křehké státy” a žije v nich asi 1,5 miliardy lidí, z nichž většina patří mezi chudé.

Problém chudoby a rozvoje se v příštích dekádách stane hlavně problémem křehkých států. Asi polovina rozvojové pomoci směřuje právě do nich a tento podíl se bude zvyšovat. Jsme na tuto výzvu dobře připraveni? Zadejte do anglického vyhledávače “lekce z válek v Afghánistánu a Iráku” a vyskočí vám tisíce odkazů. Poučili jsme se dostatečně? Umíme předcházet konfliktům a efektivně pomáhat křehkým státům před konflikty, během nich a po jejich skončení?

Tvrdá a měkká bezpečnost

Chápání bezpečnosti se od konce studené války změnilo. Od suverénní bezpečnosti na úrovni států se posunulo k lidské bezpečnosti na úrovni jedinců a komunit. Kromě tvrdé vojenské síly zahrnuje i měkké aspekty, jako je ekonomická soběstačnost, sociální soudržnost či přístup k přírodním zdrojům. Nicméně vojáci, diplomaté, humanitární a rozvojoví pracovníci mají na věc každý svůj pohled. Stále se nám nedaří tyto pohledy zkombinovat do ucelené strategie, která by pomohla řešit problém křehkých států.

V Iráku se mezinárodní společenství příliš spoléhalo na vojenskou intervenci a podcenilo ekonomické, sociální a etnické faktory. Vojenská intervence dostala do čela Šíity, což způsobilo revoltu Sunitů a vedlo k násilí, desintegraci státní moci a nepřímo ke vzniku Islámského státu. Chaos panuje v řadě dalších zemí Blízkého východu, jako je Sýrie či Libye, stejně jako v některých částech subsaharské Afriky. Není náhodou, že OSN nedávno vyhlásila ohrožení hladomorem ve čtyřech státech, které jsou zmítány konfliktem (Jemen, Jižní Súdán, Somálsko, Nigérie). Ve stabilních zemích už dnes k hladomoru nedochází.

Abychom uměli předcházet a lépe reagovat na tyto situace, musíme změnit naši strategii ke křehkým státům ve třech oblastech:

1) V době míru musíme zajistit, aby rozvojové programy neškodily a pokud možno přispívaly k prevenci konfliktů. Obvyklá rozvojová pomoc v době míru směřuje do oblasti ekonomiky, jako je zvýšení produktivity zemědělství. V zájmu efektivity svých projektů dárci logicky preferují úspěšné zemědělce. Co se však stane s těmi neúspěšnými? Nepocházejí náhodou z menšinového etnika a nebude v nich úspěch těch druhých probouzet nenávist? Pokud nepochopíme politický kontext, můžou naše dobře míněné projekty prohlubovat sociální napětí. Dárci se zatím politickým a bezpečnostním aspektům vyhýbali. Podpora armády ani policie totiž nebyla započitatelná jako oficiální rozvojová pomoc. Teprve nedávno OECD změnilo statistickou metodiku a dárci začali brát reformu bezpečnostního sektoru vážně. Chytří diplomaté a vojáci využívají rozvojové projekty jako užitečný zdroj informací. Díky tomu, že realizují projekty v konkrétních komunitách a často odlehlých oblastech, mohou dárci dříve varovat před politickým a ekonomickým napětím ve společnosti.

2) Při konfliktu musíme zlepšit propojení a kontinuitu mezi vojenskou, politickou, humanitární a rozvojovou intervencí. Humanitární pomoc usiluje o nestrannost a apolitičnost, a proto se většinou vyhýbá politikům a vojákům. V některých případech je však nezbytné dojednat humanitární koridory či využít armádní logistiku. Pokud humanitární pomoc obchází místní úřady, což někdy prostě jinak nejde, může v příjemcích posílit pocit závislosti. U přírodních katastrof se jako účinnější než draze dovážená potravinová pomoc ukázaly programy “jídlo za práci”. Postižení lidé se podílejí na obnově a za to získají nejen jídlo a přístřeší, ale hlavně pocit důstojnosti. Klíčové je načasovat, kdy končí bezprostřední humanitární fáze, a přes obnovu začít včas s dlouhodobým rozvojem. Dárci se pochopitelně bojí neúspěšných projektů, kterých bude v křehkých zemích víc než jinde. Proto je třeba použít na tyto projekty jinou metriku efektivnosti. Ochota jít do rizika i za cenu neúspěšných projektů je v případě křehkých států paradoxně tím hlavním předpokladem úspěchu.

3) V postkonfliktní situaci musíme pochopit vnitřní dynamiku transformace společnosti a přispět k posílení kapacit křehkých států. Po skončení konfliktu je obvykle země zaplavena pomocí zvenčí. Někdy může nadělat více škody, než užitku. Dárci si najmou a přeplatí místní úředníky pro vlastní projekty, čímž vysají nejschopnější lidi, kteří pak chybí v institucích křehkého státu. Také brzký tlak na uspořádání svobodných voleb či na decentralizaci státu, pokud nerespektuje situaci, ve které se stát nachází, může být kontraproduktivní. Zvlášť nebezpečné je provádět demobilizaci a odzbrojování povstalců, pokud jim stát ani dárci nedokáží zajistit pracovní místa a smysluplnou obživu. Dárci prostě musí najít rovnováhu mezi okamžitou potřebou zajistit sociální služby tam, kde je stát křehký, a dlouhodobou potřebou posílit kapacity, instituce a legitimitu těch samých států, aby se nepropadly do nových konfliktů a nepotřebovaly pomoc donekonečna.

Pokud nenajdeme strategii, jak efektivně pomáhat křehkým státům, nejenže promarníme šanci na lepší život 1,5 miliardy lidí v těchto zemích, ale v konečném důsledku ohrozíme i nás samotné. Konflikty, terorizmus, organizovaný zločin, ilegální migrace, klimatické změny ani infekční choroby totiž neznají hranice. Proto by výdaje na rozvojovou spolupráci měly být brány stejně vážně jako výdaje na obranu. Jak řekl americký ministr obrany generál Mattis: „Když zkrátíte výdaje na diplomacii a rozvoj, budeme my, vojáci, potřebovat ještě víc.“ Investice do rozvojové spolupráce je investicí do naší vlastní bezpečnosti. Tak zní ponaučení z válek v Iráku a Afghánistánu.