Když Nobelův výbor udělil cenu Evropské unii, zdůvodnil ji udržením míru uvnitř Evropy. Nicméně EU si nese svou genetickou výbavu i ve vztazích navenek. Dokládá to článek 21 Lisabonské smlouvy: “Činnost Unie na mezinárodní scéně spočívá na zásadách… demokracie, právního státu, univerzálnosti a nedělitelnosti lidských práv a základních svobod…”. Jak se tuto rétoriku daří naplňovat v praxi a jak unijní hodnoty ovlivňuje všudypřítomná finanční krize a nástup nových mocností jako je Čína?

EU za poslední rok přijala zásadní koncepční dokumenty, pokud jde o revidovanou sousedskou politiku, novou koncepci rozvojové spolupráce či vztahy ke strategickým partnerům (mj. Rusko, Čína). Na jaře letošního roku k nim přibyla vůbec první lidskoprávní strategie EU. Hlavní tezí těchto dokumentů je průřezový charakter lidských práv – má jít o cíl, který se prolíná všemi politikami a nástroji EU ve světě. Průřezovost však ještě neznamená nadřazenost. Unie v mezinárodních vztazích sleduje i další cíle a pod vlivem krize narůstají hlasy, že by se měla více věnovat ekonomickým zájmům.

Vztah mezi ekonomikou a lidskými právy má řadu kauzalit a nelze jej zjednodušit na problém “buď, nebo”. Odkaz krize 30. let minulého století  je stále živý – ekonomický propad a vysoká nezaměstnanost vedly k růstu nacionalizmu a konfliktu, který pošlapal veškerá lidská práva a důstojnost. Na válečných troskách vznikla Organizace spojených národů, která v roce 1948 přijala Všeobecnou deklaraci lidských práv. Od té doby zažila západní Evropa nebývalé období míru a prosperity. A když se po roce 1989 vydaly stejnou cestou i východoevropské země, mohli jsme slyšet oslavné hlasy o triumfu liberální demokracie a konci dějin.

Dnes již takové hlasy utichly. Naopak slýcháme, že západní model demokracie se vyčerpal, zatímco alternativní modely vykazují překvapivé výsledky. Legitimita vůdců se totiž neodvíjí od způsobu, jakým byli zvoleni, ale od schopnosti zajistit potřeby obyvatel. A to jde pekingským vládcům, zdá se lépe, než politikům v tradičních západních zemích. Avšak ani čínský vývoj zatím nezaznamenal definitivní triumf dějin, zatímco selhání západních politiků vypovídá více o politicích samotných než o západním systému demokracie.

“Je to o hodnotách, blbče”

Jak je to tedy se vztahem liberální demokracie a lidských práv na jedné straně a ekonomického rozvoje na straně druhé? Nabízí se parafrázovat břitké heslo, se kterým Bill Clinton vyhrál volby v r. 1992: “Je to o ekonomice, blbče”.

Fareed Zakaria poukazuje na pozoruhodný fakt, že přechod k liberální demokracii se podařil zemím, kdy jejich HDP na hlavu činil zhruba 5000-10000 dolarů. Stejnou tezi potvrzuje i průběh arabského jara, tj. relativní úspěch Tuniska (HDP na hlavu 9000 USD) oproti chudším zemím regionu. Z uvedeného postřehu plynou dva důsledky, ovšem oba dva mylné: 1) ekonomický rozvoj vede automaticky k rozvoji demokracie a lidských práv a 2) u chudých zemí nemá smysl se snažit o podporu lidských práv, dokud se nerozvinou ekonomicky.

První omyl lze vyvrátit snadno. Saudská Arábie a podobné země jsou možná bohaté, ovšem určitě nejsou demokratické ani svobodné. Ekonomický růst má pozitivní vliv na svobodu pouze, pokud vede ke vzniku nezávislé střední třídy. S růstem životní úrovně pak střední třída tlačí na otevírání politického prostoru a na kvalitativní prvky růstu (sociální a environmentální dimenze). Řada zemí Latinské Ameriky již překonala práh 5000 dolarů na hlavu, ale dále nepokročily. Nacházejí se v “pasti středního příjmu” právě proto, že se jim nedaří rozšířit výhody růstu do celé společnosti.

Druhý omyl se dotýká samé univerzality lidských práv. Jejich respekt si zaslouží všichni, ať jsou chudí či bohatí. Navíc to má i ekonomickou logiku. Dobrá správa věcí veřejných (posilování vlády zákona a práv jednotlivců) je nejlepším receptem k zajištění udržitelného rozvoje. Otázka tedy nezní: “buď podpora ekonomiky, nebo lidských práv”, ale kde hledat vzájemné průniky. Například nedotknutelnost majetku je nejen základním právem, ale i významných předpokladem pro rozvoj tržního hospodářství (jak přesvědčivě dokázal Hernando de Soto v knize Mystérium kapitálu).

Chytrá lidskoprávní politika pro 21. století

Co si z těchto poznatků odnést pro praktickou politiku Evropské unie? EU se samozřejmě nezříká univerzální podpory lidských práv. Daleko více si však uvědomuje její dopady na ostatní zahraničně-politické cíle. Je potřeba, aby EU sledovala nejen zásadovou, ale i chytrou politiku lidských práv. Tím spíše, že EU není “hard power”, která by si svou politiku mohla vynutit silou, ale spíše “soft power”, která musí svou politiku prosazovat myšlenkami.

Zásadová je politika, která nenechá převážit ekonomické zájmy nad evropskými hodnotami. A to i za cenu nákladů. Je zřejmé, že náklady politiky vůči Číně jsou vyšší, než náklady vůči Zimbabwe. Nicméně EU by, pokud možno, měla měřit stejným metrem. A to nejen ostatním, ale i sama sobě. Dnešní ekonomická krize nutí evropské elity uvažovat o stále těsnější integraci, je však znepokojivé, že se to děje v době prohlubujícího se demokratického deficitu v EU.

Chytrá je taková politika, která nenadřazuje lidská práva všemu ostatnímu, ale hledá průniky (“win-win” scénáře). Chytrá politika chápe, že lze usilovat o univerzální lidská práva, ale zároveň hledat neuniverzální cesty k jejich dosažení. Ve východní Evropě většinou politická revoluce v r. 1989 předcházela ekonomickým reformám, zatímco ve východní Asii ekonomické reformy vedou k postupné politické evoluci. Cíl zůstává stejný, cesty jsou rozdílné.

Jelikož lidská práva mají průřezový charakter, potřebuje EU také chytrou politiku vůči sousedům a chytrou rozvojovou politiku. Chytrá sousedská politika je založená na poznání, že nelze dlouhodobě podporovat nedemokratické režimy za pocit falešné bezpečnosti a stability regionu. Chytrá sousedská politika zároveň nepodléhá iluzi, že  arabské jaro povede automaticky k liberální demokracii západního střihu. Chytrá sousedská politika se snaží různými pobídkami motivovat ty země, které v demokratické transformaci postoupí nejdále  (“more for more”).

Chytrá rozvojová politika nechápe poskytování pomoci jako cíl sám o sobě. Chytrá pomoc podporuje země, které mají snahu řešit vlastní problémy a kde je vláda odpovědná občanům (“no taxation without representation”). Chytrá pomoc je připravena se zastavit tam, kde partnerská země porušuje základní lidská práva a hodnoty. Ne všude si však chytrost vystačí bez solidarity. Chytrá rozvojová politika proto musí jít ruku v ruce se solidární humanitární pomocí, neboť v řadě situací chudí lidé nemohou za chování svých vládců, tím spíše za chování přírody a živlů.

Sousedům EU nabízí posílenou integraci a rozvojovým zemím zase peníze, proto od nich může něco vyžadovat (“když vy toto, tak mi tamto”). Jak má ale Unie postupovat vůči strategickým partnerům, na které nezabírá kondicionalita, ale spíše reciprocita (“my něco jen když vy něco”)? Pravým testem evropské politiky lidských práv jsou nastupující velmoci a na prvním místě Čína.

Globální kapitál a čínský bod zlomu

Země jako Čína neusilují o vstup do Unie, ani nejsou závislé na její pomoci. Mají jiný pohled na svět a jsou citlivé na vnucování západního modelu společnosti. EU zbývá soft páka v podobě její atraktivity jako obchodní velmoci. Bohužel, nastupující velmoci nakupily řadu obchodních bariér (přístup na trh, duševní vlastnictví, státní subvence), takže jakákoliv nabídka EU uzavřít obchodní partnerství bude vyvažována poptávkou EU po zrušení těchto bariér, spíše než požadavky v lidskoprávní oblasti.

Útěchou západu může být víra, že ekonomický rozvoj se bez svobodné společnosti a právního státu neobejde. V době hluboké finanční krize, která otřásá základy evropské integrace, zní argumenty o ekonomické síle EU skoro jako rouhačství. Nicméně historie a dynamika globálního kapitálu jsou paradoxně na straně evropských hodnot (jestli tyto hodnoty bude zastávat federace se jménem EU, nebo společenství evropských států, je už jiná debata).

Extenzivní ekonomický růst Číny, založený na levné pracovní síle a exportu strojírenských produktů, je u konce. Čínská pracovní síla bohatne, čímž rostou náklady, takže globální kapitál si začíná hledat jiné cesty. Bohatství otevírá pro čínskou střední třídu nový ekonomický prostor a je jen otázkou času, než si vynutí i větší politický prostor. Aby pekingští vládci udrželi sociální smír, potřebují udržet dynamický růst ekonomiky. A když to nejde extenzivně, nelze jinak než intenzivně.

Ovšem intenzivní ekonomický růst je založen na lidském kapitálu a znalostech, což vyžaduje jiný přístup k lidským právům a vládě zákona než dosud. Představitelé EU tyto zákonitosti chápou intuitivně, ekonomům je vysvětlil další nositel Nobelovy ceny A. Lewis. Na modelu duální rozvojové ekonomiky demonstroval, že Čína se přiblížila k bodu zvratu, kdy její průmyslová centra již využila veškeré přebytky levné pracovní síly z venkova.

Bitva o pojetí lidských práv se svede daleko spíše na poli ekonomickém, než politickém. Historii píší vítězové a Všeobecnou deklaraci lidských práv v roce 1948 napsali vítězové druhé světové války. Lépe řečeno, pouze západní demokracie přijaly myšlenky deklarace srdcem. Ostatní země ji přijaly jen na papíře, i když o to více se s ní oháněly, pokud se to hodilo jejím zájmům.

Ponaučení místo závěru

Evropská unie by se i nadále měla zastávat lidských práv všude na světě, je to součást její DNA. Její úspěšnost však nebude záviset ani tak na síle politických argumentů o univerzalitě lidských práv, jako na síle příkladu, že lidská práva jsou nejlepší politikou pro prosperitě občanů v globálně propojeném světě. Bez silné ekonomiky nemůže Evropa hájit svobodu ve světě a nakonec ani doma. Je na Evropanech, jak se tohoto úkolu zhostí. Jinak hrozí, že se jejich Nobelova cena stane pouze připomínkou promarněné příležitosti.