“Prohibice je lepší než vůbec žádný alkohol”. Takto dvojznačně a vtipně komentoval americký sloupkař Will Rogers zákaz alkoholu ve Spojených státech amerických ve 20. letech minulého století.

Spor o alkohol se vedl už od poloviny 19. století a po zrušení otroctví se stal symbolem morálního boje za očistu Ameriky. Na “suché” straně stálo puritánské hnutí protestantů a sociálních progresivistů. Na straně “mokrých” stály katolické a luteránské spolky, kterým však uškodil vstup USA do války s Německem. Už na sklonku první světové války přijal americký Kongres zákaz prodeje nápojů s více než 1,3% alkoholu, aby se ušetřilo obilí pro válkou vyčerpané obyvatelstvo.

Úplná prohibice začala přesně před sto lety, když 17. ledna 1920 vstoupil v platnost 18. ústavní dodatek, rovněž známý jako Volsteadův zákon. Federální zákon zakázal výrobu, distribuci, prodej a vývoz jakéhokoliv nápoje s více než 0,5% alkoholu. Výjimku dostalo pouze víno, používané při náboženských slavnostechSamotná konzumace alkoholu trestná nebyla, i když jednotlivé státy ji mohly postihovat podle vlastních zákonů.

Prohibice vydržela do roku 1933, kdy prezident Roosevelt nejprve povolil pivo a víno s obsahem do 3,2% alkoholu a Kongres později zrušil 18. dodatek úplně. Ke konci prohibice přispěla hlavně velké ekonomická krize, neboť alkohol znovu přinesl zdroje do federální pokladny i práci pro nezaměstnané zemědělce. Podle ekonomů zákaz prohibice zvýšil hrubý domácí produkt o 0,33%. O společenských efektech prohibice se vědci i obyčejní lidé dodnes přou.

Podle některých byla prospěšná, neboť snížila spotřebu alkoholu asi na 30% před-prohibiční úrovně, i když tento efekt postupně vyprchával. Lékaři zaznamenali pokles onemocnění jater. Na druhé straně rozkvetl nelegální obchod s alkoholem a na něj napojená kriminalita. Spotřeba alkoholu se částečně přesunula z veřejných salónů do privátních klubů. Jen v New Yorku vzniklo asi 30 tisíc takových klubů “na heslo”. Prohibice změnila sociální akceptaci pití alkoholu ženami. Zatímco před prohibicí ženy do salónů nechodily, v uzavřených klubech popíjely společně s muži.

Z politického hlediska prohibice přispěla k posílení role federální vlády na úkor států. Přesto 18 států, zejména na východě a jihu USA, ponechalo zákaz alkoholu v platnosti i po zrušení prohibice na federální úrovni. Poslední stát, který zákaz zrušil, bylo Mississippi v roce 1966. Dodnes existují některá města a okrsky, kde je alkohol stále zakázán. Prohibice v USA byla málo úspěšná, protože řešila jen jednu stranu – nabídku alkoholu, a málo se soustředila na druhou stranu – poptávku po alkoholu.

Prohibice sto let poté

Sto let po začátku prohibičního experimentu v USA je regulace alkoholu znovu v popředí pozornosti. Světová zdravotnická organizace (World Health Organisation – WHO) přijala v roce 2010 globální strategii na snížení škodlivé spotřeby alkoholu. V rámci boje s nepřenosnými chorobami státy přijaly závazek snížit škodlivou spotřebu alkoholu alespoň o 10% do roku 2025. Otázkou je, zda se svět z lekcí prohibice v USA dostatečně poučil?

Strategie se opírá o 10 cílových oblastí, z nichž WHO doporučuje tři s největším dopadem (tzv. “best buys”). Jedná se o 1) zvýšení spotřební daně na alkohol, 2) zákaz či regulaci reklamy na alkohol, 3) omezení dostupnosti alkoholu. Strategie WHO vychází z premisy, že normální je nepít. Na světě abstenuje 3,1 miliardy lidí, zatímco k běžným konzumentům alkoholu patří jen 2,3 miliardy lidí.

Avšak existují velké rozdíly mezi jednotlivými regiony. Obecně platí, že čím vyšší ekonomická úroveň, tím vyšší spotřeba alkoholu. V evropském a americkém regionu pije nadpoloviční většina populace. Opačná situace je v subsaharské Africe a jižní Asii; nejméně lidí pije v arabském světě. Tyto trendy se mírně vyrovnávají. V Evropě poklesla spotřeba z 12,3 litrů čistého alkoholu na osobu v roce 2005 na 9,8 litrů v roce 2016. Jak rozvojové země bohatnou, spotřeba alkoholu se u nich naopak zvyšuje. Boj proti alkoholu v rozvojových zemích má specifika, jak ukazuje příklad Thajska.

Spotřeba alkoholu v Thajsku vyletěla raketově z 0,3 litru v roce 1961 na 8,5 litru v roce 2001, poté se trend podařilo zvrátit. Thajsko přijalo řadu opatření ze seznamu WHO, jako zákaz reklamy, omezení prodejní doby, zákaz prodeje ve vzdálenosti 300 metrů od škol a zákaz konzumace o budhistických svátcích, a ve veřejných parcích. Pokud by spotřební daň byla určena pouze podle obsahu alkoholu, podporovalo by to pití nízkoalkoholových nápojů u chudších vrtsev Thajců, kteří dosud nepili vůbec. Proto je spotřební daň stanovena zároveň z tržní hodnoty nápoje (ad valorem) a aplikuje se ta sazba, která je vyšší (tzv. two-chosen-one policy).

V souvislosti s konzumací alkoholu podle WHO ročně zemřou 3 miliony lidí. 29% úmrtí jde na vrub úrazům (včetně nehod na silnicích), 21% se projeví chorobami zažívacího traktu, 19% úmrtí jako kardiovaskulární choroby, 13% jako infekční choroby (konzumace alkoholu mj. zvyšuje riziku AIDS a tuberkulózy) a 13% připadá na rakovinu. Kvůli alkoholu světová populace kumulovaně ztrácí 133 milionů let zdravého života (tzv. disability adjusted life years).

Po přijetí Rámcové úmluvy OSN na kontrolu tabáku (FCTC) zůstává alkohol poslední návykovou látkou, která není globálně regulována. WHO si je vědoma , že pití alkoholu je hluboce zakořeněno v kulturních tradicích a sociálních normách. Je složité se dohodnout na globální regulaci, když různé země mají různé přístupy. Například za volantem platí různé limity, od nulové tolerance (včetně České republiky), přes nejčastější limit 0,05% až po žádné limity ve 31 zemích.

Alkohol, podávaný v malých dávkách, také škodí

“Alkohol, podávaný v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství”, zní slavná hláška z filmu Limonádový Joe. Tu však vyvrací studie “Alcohol use and burden for 195 countries and territories”, publikovaná v prestižním magazínu Lancet. Umírněné pití lehkého alkoholu sice snižuje riziko kardiovaskulárních chorob, ale to je více než kompenzováno zvýšeným rizikem rakoviny a dalších chorob. Legendární bandita Hogo Fogo zapomněl dodat, že už i malé dávky alkoholu jsou karcinogenní.

Česko patří k zemím s největší spotřebou alkoholu s 14,4 litru čistého alkoholu na hlavu. Ze zemí OECD jsme v roce 2016 byli dokonce na nelichotivém prvním místě. Od té doby jsme se “propadli” na čtvrté místo. Pouze 14% mužů a 34% žen abstinuje (buď celoživotně, nebo za posledních 12 měsíců). Statistiky nejsou přesné a těžko se odděluje konzumace tuzemců od zahraničních turistů. Unie výrobců a dovozců lihovin (UDVL) tvrdí, že statistiky WHO jsou nadsazené asi o čtvrtinu oproti údajům Českého statistického úřadu.

Česko je jednou z 80 členských zemí WHO, které mají národní politiku na omezení škodlivého užití alkoholu. Ta je součástí Národní strategie prevence a snižování škod spojených se závislostním chováním 2019-2027. Strategie se snaží nalézt kompromis mezi úplným zákazem a žádnou regulací. Vychází z tzv. U křivky, podle které je nejúčinnější střední cesta.

Soukromé firmy pochopitelně lobují za své zájmy. Výroba, prodej, spotřeba i export alkoholu podle nich generují pracovní místa a zisky pro ekonomiku. Nicméně velké nadnárodní firmy se v rámci společenské odpovědnosti pohybují někde v pravé polovině U křivky. Jinými slovy, přestože by preferovaly žádnou regulaci, jsou připraveny diskutovat o střední cestě.

Jako alternativu k tvrdým zákazům navrhují samoregulační opatření, např. kodexy etického chování firem. Kritizují, že strategie WHO se zaměřuje na jakoukoliv spotřebu, nikoliv na škodlivou spotřebu. Poukazují, že řešením mohou být nové technologie (např. filtry reklamy pro mladistvé na sociálních sítích). Doporučují, aby WHO zaměřila svůj boj hlavně proti nelegálnímu a nekvalitními alkoholu. Stačí si vzpomenout na metanolovou aféru, na kterou v roce 2012 v Česku zemřelo 47 lidí.

Národní strategie poukazuje, že v českém přístupu přetrvává abstenčně orientovaná léčba, zatímco přístup ke snižování škod je dosud výjimečný. Ministerstvo zdravotnictví v poslední době zvýšilo úsilí proti škodlivé konzumaci alkoholu. Jednak vychází z už zmíněných tří nejlepších doporučení WHO. Kromě opatření na straně nabídky se zaměřuje také na poptávku po alkoholu. Nedávno spustilo osvětovou kampaň “Nepít je normální”.

Kampaň narazila na řadu skeptiků. V Česku je pivní kultura hluboce zakořeněna. Hospoda je instituce pro střetávání přátel napříč společenskými vrstvami. K tomu se připojuje argument o osobní svobodě, kterou jsme získaly po pádu komunizmu. Narozdíl od pasivního kouření tabáku nejsou dopady pití alkoholu na okolí tolik zjevné. Přesto existují, ať již v podobě dopravních nehod, násilí v rodinách či nákladů na zdravotní pojištění, které platíme všichni. Jenom v České republice se přímé a nepřímé dopady škodlivé konzumace alkoholu vyčíslují na 59 miliard korun

S osobní svobodou by tedy měla jít ruku v ruce společenská odpovědnost. Cílem není vymýtit alkohol úplně, ale snížit jeho škodlivé dopady. Důraz je kladen na zranitelné skupiny, jako jsou mladiství či těhotné ženy. Zajímavým trendem je pokles konzumace alkoholu mezi mladými lidmi. To lze částečně připsat fenoménu sociálních sítí. Díky nim se mladí lidé už tolik nescházejí v hospodách a barech. Otázkou však je, zda jednu závislost nestřídá jiná?

Cesta k zákazu alkoholu je dlouhá a na její úplný cíl zřejmě nikdy nedojdeme. Lidstvo odjakživa potřebuje “chléb a hry”. Nicméně snížit rizika a škodlivé dopady pití alkoholu můžeme už dnes.