Skupina BRICS se na summitu v Kazani v říjnu 2024 rozšířila o pět zemí, další tucet o vstupu uvažuje. Má to Západ brát jako hrozbu, nebo impuls pro větší ekonomické angažmá v rozvojových zemích? Jak si na tuto otázku odpoví Donald Trump, který se v lednu příštího roku vrátí do Bílého domu a otevřeně mluví o zastavení pomoci a zavedení cel? Jak rozšíření BRICS ovlivní globální ekonomický řád, který USA a západní Evropa vystavěly po 2. světové válce? Jsou mezinárodní ekonomické organizace stále relevantní tváří v tvář rostoucí polaritě světa? To jsou otázky, na které se pokusí odpovědět tato esej.

Rozšiřování skupiny BRICS se děje na pozadí několika trendů:

• Prvním je posun ekonomické dynamiky z Atlantiku do Pacifiku a trvalé zvyšování podílu nezápadních zemí na světové ekonomice.
• Druhým je nárůst ozbrojených konfliktů a rostoucí polarizace mezi USA a Čínou, resp. Západem a Ruskem.
• Třetím trendem je strnulost mezinárodních organizací, která na tento vývoj nestačí reagovat a ztrácí akceschopnost.
• Čtvrtým je ústup od globalizace a znovu nalezený ekonomický nacionalizmus s důrazem na surovinovou a technologickou soběstačnost.
• Posledním trendem je návrat reál politiky do Bílého domu a intenzivní využívání obchodních nástrojů pro zahraničně-politické cíle.

Nové cihly do zdi BRICS

Zkratku BRIC vymyslel investiční bankéř Goldman Sachs, když na sklonku minulého století předpovídal čtyři nastupující ekonomické mocnosti pro nové století – Brazílii, Rusko, Indii a Čínu (později přibyla pátá Jižní Afrika). Jeho proroctví se nejen naplnilo v ekonomické rovině, když podíl BRICS na světové ekonomice trvale roste na úkor USA, Evropy a Japonska. Navíc země BRICS se postupně staly i politikou skupinou.

Ruští a čínští představitelé se netají, že skupina BRICS má sloužit jako protiváha západnímu systému globálního vládnutí. Tomu od konce druhé světové války dominovaly Spojené státy prostřednictvím organizací jako G7, Světová obchodní organizace (WTO), Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka a OECD. Zatímco západní Evropa a Japonsko byly do tohoto globálního ekonomického systému integrovány, země sovětského bloku stály stranou v alternativním integračním seskupení (RVHP).

Ruští a čínští představitelé se netají, že skupina BRICS má sloužit jako protiváha západnímu systému globálního vládnutí.

Rozdělení na dva ekonomické systémy (tržní versus socialistický) kopírovalo rozdělení do dvou vojenských aliancí (NATO vs. Varšavská smlouva). Rozvojové země (tzv. třetí svět) se prohlásily za nezúčastněné, neboť se nechtěly zapojit ani do jednoho ze dvou bloků. Hlavními protagonisty hnutí nezúčastněných byly Egypt, Indie, Indonésie (tyto země si dobře zapamatujte, protože Indie je zakládajícím členem BRICS, Egypt se připojil v Kazani a Indonésie o vstupu reálně uvažuje).

Po pádu komunismu se země východní Evropy integrovaly do západního světa. V ekonomické rovině k tomu pomohla Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), v politické Evropské unie a ve vojenské NATO. Rusko, nástupce Sovětského svazu, bylo slabé a Čína sílu teprve nabírala. Obě země řešily spíše vnitřní problémy (čečenské války resp. masakr na náměstí Nebeského klidu). Na chvíli se zdálo, že západní ekonomický a politický systém zvítězil a bude dominovat i v novému století. Dějiny však neskončily, pokračují dál a v mnohém se opakují.

První summit BRICS proběhl v roce 2009 v ruském Jekatěrinburgu a zatím poslední summit v roce 2024 v ruské Kazani. Na něm se skupina rozšířila o pět zemí – Egypt, Etiopii, Írán, Spojené arabské emiráty a Saúdskou Arábii (ta však později upřesnila, že členství stále zvažuje). Dalších 13 zemí bylo prohlášeno za partnery BRICS, mezi nimi Indonésie, Nigérie, Turecko, Thajsko a Vietnam. Jak na tento vývoj zareagují západní země v čele s USA a zeměmi EU?

Integrace Ruska a Číny do světové ekonomiky selhala

Skupina G7 se zformovala v reakci na ropný šok v roce 1973. Od té doby se představitelé sedmi největších ekonomik (USA, Japonsko, Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a Kanada) koordinovali v důležitých ekonomických a obchodních otázkách. Rozhodnutí G7 pak předurčovala výsledky jednání OECD, Světové banky, MMF a WTO. Takto to fungovalo dlouhá desetiletí, ale dnes je tento systém překonaný. Ekonomická velikost zemí G7 klesá na úkor zemí BRICS. Rozvojové země jsou však stále podzastoupené v řízení mezinárodních ekonomických organizací. Teprve letos rozhodla Rada guvernérů MMF o vytvoření 25. místa, které zaujme zástupce Subsaharské Afriky.

OECD se od 90. letech rozšířila pouze o země východní Evropy, Izrael a tři menší latinskoamerické země (Chile, Kolumbie, Kostarika). Žádná ze zemí BRICS není členem OECD, vyhlídku na vstup má pouze Brazílie. Větší snahu o integraci nezápadních ekonomik projevila WTO, když v roce 2001 přijala Čínu a v roce 2012 Rusko. Vstup Číny však znamenal nárůst obchodních sporů, neboť její státem dotovaná ekonomika není kompatibilní s tržním hospodářství. Nejodvážnější byl pokus rozšířit G7 o Rusko v době, kdy v něm vládl relativně prozápadní prezident Jelcin. G8 však fungovala spíše formálně až do vyloučení Ruska ze skupiny v roce 2014 po ruské anexi Krymu.

Byla to právě Ukrajina, která doplatila na neslučitelnost ruského a západního pohledu na svět. Události na Majdanu měly přímou souvislost s asociační dohodou mezi Ukrajinou a EU. Rozpolcená Ukrajina si musela vybrat, neboť obchodní dohodu s EU nešlo sloučit s Euroasijskou celní unií, která byla nástupcem jednotného sovětského trhu. Majdan zvolil prozápadní směřování, což se nelíbilo Moskvě. V Kremlu už nevládl dobrák Jelcin, nýbrž bývalý důstojník KGB Putin. A ten podle vlastních slov nechtěl opakovat „geopolitickou pohromu“ z 90. let, kdy se bývalé země východního bloku přiklonily na stranu Západu.

Obchod, politika a konflikty jdou ruku v roce

Nejen historie Ukrajiny nás učí, že integrace do obchodních bloků předurčuje politické aliance. Známe to z vlastní historie, když odmítnutí Marshallova plánu odsoudilo Československo do sovětského vlivu. Je známo, že země, které spolu výhodně obchodují, proti sobě obvykle neválčí. Na druhé straně, obchodní spory jsou často předzvěstí sporů ozbrojených. Vždyť americká válka za nezávislost začala sporem o dovoz anglického čaje. To si dobře uvědomuje i Donald Trump, který byl v listopadu zvolen 47. prezidentem USA.

Trump před osmi lety vystavěl kampaň na návratu průmyslové výroby a pracovních míst do staré dobré Ameriky. Letos k tomu přidal hrozbu zavedení cel vůči Číně a deportaci nelegálních migrantů zpět do Latinské Ameriky. I bez Trumpa je zřejmé, že globalizace, tj. přenášení výroby do levnějších zemí (tzv. offshoring), se vyčerpala. Dnes zažíváme opačný trend v podobě návratu výroby do domovských (onshoring) nebo sousedních (neartshoring) zemí. Pro EU byla budíčkem ruská agrese proti Ukrajině, která odkryla její závislost na levných zdrojích energie z nestabilních či nepřátelských zemí. Do popředí se dostal nový pojem – friendshoring, podle kterého by spolu měly obchodovat země, které jsou politickými spojenci. Tím se ale Evropa ve vztahu k USA nemůže utěšovat, neboť Donald Trump hrozí zavedením cel i na dovozy z EU.

Je známo, že země, které spolu výhodně obchodují, proti sobě obvykle neválčí.

Trumpův návrat do Bílého domu bezpochyby přinese návrat reál politiky a využívání obchodních nástrojů pro politické cíle. Amerika jako největší ekonomika světa, která tiskne světovou rezervní měnu a těží vlastní levné suroviny, si to může dovolit. Jak ale tato politika dopadne na slabší země, které dosud věřily v pravidla, na která dohlížely mezinárodní organizace? Ekonomické námluvy s Čínou a Ruskem mohou být pro mnohé rozvojové země logickým krokem, jak nebýt závislými na jedné mocnosti.

Proto by Západ měl rozšiřování BRICS věnovat pozornost. Ze začátku se zdálo, že jde o příliš heterogenní skupinu, která nenajde společnou řeč v ekonomických, natož politických otázkách. Rusko vidělo skupinu jako nástroj svého ideologického souboje se Západem. Na rozdíl od bývalého RVHP však skupině nedominuje Rusko, nýbrž Čína. Ta má vlastní geopolitické ambice, podtržené obchodním a investičním projektem Nové hedvábné stezky. Brazílie a Indie vidí členství v BRICS více pragmaticky a nezavírají dveře ke spolupráci se Západem.

Proti této různorodosti však působí hlavní dostředivá tendence – oslabit hegemonii USA (v případě Ruska a Číny), resp. najít alternativní model globálního ekonomického řízení (v případě Indie, Brazílie a JAR). Skupina založila tzv. rozvojovou BRICS banku, která má být alternativou Světové banky. Dále se dohodla na tzv. Contingent Reserve Arrangement (CRA) pro krátkodobé úvěry, která má fungovat podobně jako MMF.

Země BRICS rovněž vyhlásily záměr vytvořit alternativní rezervní měnu, aby podkopaly dominantní roli amerického dolaru ve světové ekonomice. To se jim zatím nepodařilo. Ve Washingtonu tyto snahy bedlivě sledují (kdyby dolar nebyl světovou rezervní měnou, nemohli by si Američané dovolit nakupovat tolik zboží v zahraničí a žít de facto na dluh). Donald Trump v listopadu 2024 prohlásil, že zavede 100% clo na dovoz ze zemí BRICS, pokud se pokusí podkopat dolar jako globální rezervní měnu.

Čtení mezi řádky Kazaňské deklarace

Spolupráce zemí BRICS nicméně pokračuje v řadě dalších oblastí. Stačí se začíst do deklarace z Kazani, která má 134 článků. Kromě hlav států se schází např. poradci pro národní bezpečnost, guvernéři centrálních bank, ministři financí či dopravy, šéfové kosmických programů zemí BRICS a tak dále. Ne vždy je cílem vytvořit alternativní modely. Kazaňská deklarace obsahuje nespočet odkazů na OSN a její agentury. Například ministři zdravotnictví BRICS se snaží koordinovat pozice k novému systému prevence a reakce na pandemie, který se připravuje ve Světové zdravotnické organizace (WHO).

Řada těchto iniciativ a dialogů je jen prázdnou schránkou. Snaha nahradit dolar jako globální rezervní měnu selhala. Stejně jako ambice zemí BRICS vytvořit vlastní systém podmořských kabelů. V jedné oblasti by ale Západ měl zbystřit, a tou je energetika. BRICS sdružuje velké producenty ropy a plynu – Rusko, Saúdská Arábie, SAE, Írán – které byly dosud sdružené v OPEC. Rusko také usiluje, aby se BRICS stal jakýmsi OPECem v oblasti obilí. Je známo, že ceny ropy a potravin jsou silně korelované.

Kazaňská deklarace obsahuje řadu úliteb rozvojovým zemím a jejím problémům. Proto se v ní hovoří o udržitelném rozvoji, biodiverzitě, odlesňování, nelegálních finančních tocích, zdanění nadnárodních korporací atd. Deklarace hned na třech místech odsuzuje údajně nelegální západní sankce namířené proti Rusku a jejím přisluhovačům ve válce proti Ukrajině. Nepřekvapí, že Kazaňská deklarace volá po spravedlivějším zastoupení rozvojových zemí v mezinárodních organizacích a jejich sekretariátech.

Rozšířením BRICS nesporně vzroste vliv skupiny na agendu OSN a dalších mezinárodních organizací

Rozšířením BRICS nesporně vzroste vliv skupiny na agendu OSN a dalších mezinárodních organizací (např. generální ředitel WHO je Etiopan, generální ředitel FAO je Brazilec, generální ředitel UNIDO je Číňan). BRICS se také rozšířila o čtyři převážně muslimské země (Egypt, Írán, SAE, Saúdská Arábie), takže v Kazaňské deklaraci najdeme řadu odstavců namířených proti Izraeli. Naproti tomu válce na Ukrajině je věnován jen jeden odstavec, odkazující na národní pozice, čímž přiznává, že společná pozice BRICS na tento konflikt neexistuje.

Nasazením íránských dronů a severokorejských vojáků se ukrajinský konflikt stal skutečně globálním. USA a EU našly v OSN většinu zemí, které počínání Ruska odsoudily (ze zemí BRICS to byla mj. Brazílie a Egypt). Některé vlivné rozvojové země, jako India a Jižní Afrika, se však hlasování zdržely. Podobně jako nezúčastněné země v době studené války se nechtějí přidat ani na jednu stranu konfliktu. Souboj o Ukrajinu je také soubojem o multilateralizmus a souboj o multilateralizmus je soubojem o země Jihu.

Západ drží v ruce stále řadu karet

Západ má pro rozvojový Jih stále atraktivitu. USA  a EU zůstávají obrovskými trhy a odbytišti výrobků z celého světa. V době finančních krizí se rozvojové země stále obrací na Mezinárodní finanční fond se žádostí o půjčky a oddlužení. Dolar je stále dominantní rezervní měnou, kterou drží centrální banky rozvojových zemí včetně Číny. Světová banka je stále největším poskytovatelem rozvojové pomoci chudým zemím. Navíc, řada rozvojových zemí v Asii má strach z rostoucí agresivity Číny, stejně jako se sousedé Ruska právem obávají ruského imperializmu.

Indie a Čína do Kazaňské deklarace prosadily odstavec, podle kterého hlavním fórem pro koordinaci globálních ekonomických otázek zůstává G20. Tato skupina vznikla paradoxně jako odnož G7, když lídři na summitu G7 v roce 1999 rozhodli, aby se ministři financí začali scházet v rozšířeném formátu G20. Ve skutečnosti nejde o 20, ale 19 velkých ekonomik plus zástupce Evropské unie. Vloni k nim ještě přibyl zástupce Africké unie, takže skupina má de facto 21 členů.

Vzestupu G20 na úroveň summitu pomohla světová finanční krize v roce 2008. Ta nezačala v Latinské Americe nebo Asii jako předešlé krize, ale přímo v centru západního finančního světa, tj. na Wall Street. Krizí zasažené USA potřebovaly najít spolupráci všech důležitých ekonomik, které držely dolarové rezervy. A tak prezident Bush svolal summit lídrů G20 do Washingtonu. Od té doby se scházejí pravidelně nejen hlavy států a ministři financí, ale i další formáty G20 včetně summitů žen, mladých lídrů, odborářů, nejvyšších soudců apod.

Jak bude G20 vypadat po rozšíření BRICS?

Devatenáctku členů G20 lze rozdělit na tři skupiny. První je skupina G7, která reprezentuje tradiční západní země, tj. tržní ekonomiky a demokracie. Druhou je původně pětičlenná skupina BRICS (šestou zemí G20 v BRICS by se měla stát Saúdská Arábie). Uprostřed zůstalo šest zemí G20, které nepatří ani ke G7 ani do BRICS. Dokonce vytvořily vlastní podskupinu zvanou MIKTA – Mexiko, Indonésie, Jižní Korea, Turecko, Austrálie. Poslední zemí G20, která nepatří do žádné z uvedených skupin, je Argentina. V zájmu Západu je co nejvíce nezúčastněných zemí středu udržet na své straně. Pojďme si je rozebrat.

I když geograficky leží na východě, tak Austrálie a Jižní Korea patří svým tržním a demokratickým systémem k Západu. Nedávné stanné právo v Jižní Koreji tuto hypotézu otestovalo, nicméně demokratické instituce zafungovaly. Od Atlantic Council už zazněly hlasy po integraci Austrálie a Jižní Koreji do G7, která by se tak rozšířila na jakousi D10, tj. deset největších demokracií (7+2+EU). Skupina G7 by rozšířením o dva pacifické státy překonala svůj příliš atlantický záměr a mohla by v globálním ekonomickém řízení suplovat G20, která se může stát stále více polarizovaná.

Malá odbočka. Kromě větší spolupráce G7 s Austrálií a Jižní Koreou, které již členy G20 jsou, by vliv Západu na globálním ekonomickém řízení zvýšilo i rozšíření skupiny G20 o další západní země. Španělsko (15. největší ekonomika na světě), Nizozemsko (18. ekonomika světa) a nově i Polsko (21. ekonomika světa) takovou ambici mají. Každá z těchto zemí je ekonomicky větší než Argentina (24. ekonomika světa) a Jižní Afrika (39. ekonomika světa podle HDP). Rozšíření G20 je však nereálné, protože by s ním museli souhlasit všichni dosavadní členové. Nicméně Španělsko se alespoň stalo „stálým hostem“ G20.

Argentina je druhá nejslabší ekonomika G20, přesto je o ni zájem. Argentina dostala pozvánku do BRICS, ale nový prezident Milei ji odmítl a do Kazaně nejel. Dojednání dohody o volném obchodu mezi EU a Mercosur může přispět k udržení Argentiny a dalších latinskoamerických zemí (Brazílie, Uruguay, Paraguay) v západním ekonomickém okruhu. Vstup dohody v platnost však mohou zhatit protesty francouzských farmářů, kteří se obávají levnější zemědělské konkurence.

Také nová mexická prezidentka Scheinbaum se vyjádřila ve smyslu, že integrace Mexika do NAFTA (Severoamerické zóny volného obchodu) má přednost před BRICS. Reformovanou dohodu NAFTA dojednala první Trumpova administrativa. Otázkou je, jak americko-mexické vztahy poznamená očekávaná protiimigrační politika v jeho druhém funkčním období. Prezident Trump bude v pokušení využít ekonomický nátlak na latinskoamerické země, aby přijímaly zpět nelegální migranty. Pokud to ale přežene, mohou se latinskoamerické země snadno přeorientovat na Čínu.

Nejvíce na vážkách jsou Indonésie a Turecko. Obě v Kazani získaly status partnerské země BRICS. Indonésie je největší zemí ASEAN, takže by svým vstupem do BRICS mohla strhnout i další středně velké ekonomiky – Thajsko, Filipíny, Malajsii, Vietnam. Tyto země jsou závislé na obchodu s Čínou, ale zároveň mají obavy z čínské agrese v Jihočínském moři. USA sice mají dohodu o vojenské spolupráci s Filipínami a Thajskem, ale ambiciózní Transpacifickou dohodu o volném obchodu první Trumpova administrativa pohřbila. Mezitím dohodu o volném obchodu zemím ASEAN nabídla Čína.

S Tureckem je to složitější. Prezident Erdogan hraje vlastní politiku na všechny azimuty. Turecko je členem NATO a má celní unii s EU, i když rozhovory o vstup do EU nepokračují. Vstup Turecka do BRICS by Erdogan využil jako další páku na Západ. Turecko má vlastní zájmy na Balkáně, Blízkém Východě, Kavkaze, Střední Asii, které se mnohdy kříží se zájmy Ruska. Nedávný převrat v Sýrii je toho příkladem. Proto také Turecko s obavami sledovalo přibližování ruských sil podél Černého moře a snažilo se na začátku konfliktu o zprostředkování příměří mezi Ruskem a Ukrajinou.

Saúdská Arábie se měla stát členem BRICS už v Kazani, později ale upřesnila, že své členství stále zvažuje. Je známo, že Saúdská Arábie a Írán, další z nových členů BRICS, jsou regionální rivalové. Trumpova administrativa vyvinula v prvním období velké úsilí na usmíření arabských zemí s Izraelem. Pokud se podaří rozšířit tzv. Abrahámské dohody na dohodu Izraele se Saúdskou Arábií, bude to Trumpův triumf. Zásadně by to ovlivnilo geopolitiku na Blízkém východě a může to i rozmělnit soudržnost BRICS (či přímo odradit Saúdskou Arábii od vstupu do BRICS).

Jak se vliv BRICS překlopí do mezinárodních organizací?

V neposlední řadě by Západ neměl polevovat ve svých vztazích s Indií a Brazílií. Na rozdíl od Ruska a Číny jde o demokratické země, které stále těží z multilateralizmu a globálním obchodu. Členství v BRICS vidí více pragmaticky a nezavírají si dveře ke spolupráci se Západem. Ostatně Indie je členem tzv. kvarteta QUAD (dále USA, Japonsko a  Austrálii), které lze považovat za bránu proti čínské hegemonii v Indo-Pacifiku. Západ by toho měl využít a nechat těmito dveřmi proudit obchod, investice a technologie.

Evropská unie má pro spolupráci s nezápadními zeměmi nový nástroj v podobě Global Gateway. Smyslem je nabídnout těmto zemím obchod, infrastrukturu a technologie jako protiváhu spolupráce s Čínou a Ruskem. Dohled nad Global Gateway v nové Evropské komisi dostal na starost český eurokomisař Síkela. V tomto duchu vůbec nejde o bezvýznamné portfolio, jak někdy komentovala domácí média, která nedohlédnou za obzor Krušných hor.

Souhlas se stálým křeslem pro Indii, Brazílii a zástupce Afriky v Radě bezpečnosti OSN (což blokují zejména Rusko a Čína), může být další logický krok. Otázkou není, zda má Indie a Brazílie toto křeslo dostat, ale jakou politiku budou v Radě zastávat? Tím se dostáváme k poslední otázce této eseje, kterou je OSN a další mezinárodní organizace.

Generální tajemník OSN v Kazani

Generální tajemník OSN se účastnil summitu v Kazani jako host, což kritizovala silně zejména Ukrajina. Skutečně se zdá nepatřičné, když si šéf OSN třese rukou s prezidentem Putinem, kterého Mezinárodní soudní dvůr obvinil z válečných zločinů. Zatím nemůžeme posoudit, jestli Guterresova mise přispěje k příměří na Ukrajině. Z určitého pohledu však lze jeho přítomnost pochopit. Guterres do Kazaně přiletěl z návštěvy Etiopie. Rozvojové země tvoří většinu v OSN a skupina BRICS se v Kazani rozšířila o další vlivné rozvojové země.

Nezbývá než zopakovat: Souboj o Ukrajinu je také soubojem o pojetí multilateralizmu a souboj o multilateralizmus je soubojem o sympatie Jihu. Spojené státy a Evropská unie chtějí tento souboj vyhrát a stále mají v ruce spoustu karet. Zvýšení výdajů na rozvojovou pomoc by proto mělo být ve stejném strategickém zájmu jako zvýšení výdajů na obranu. Naopak, černobílá politika uvalit sankce na každého nového člena BRICS, může být kontraproduktivní.

Souboj o Ukrajinu je také soubojem o pojetí multilateralizmu a souboj o multilateralizmus je soubojem o sympatie Jihu.

Předpokladem úspěchu je, aby Evropa a Amerika držely spolu v silné transatlantické vazbě. Zvolený prezident Trump avizoval tlak na zvýšení výdajů na obranu i hrozbu zavedení cel na dovozy z EU. Obchodní válka mezi Amerikou a Evropou je to poslední, co Západ v době rozšiřování ruského a čínského vlivu v rozvojových zemích potřebuje. Snad si političtí stratégové ve Washingtonu i Bruselu pozorně přečtou kazaňskou deklaraci BRICS.