Do centrály Světové zdravotnické organizace (WHO) dorazil 17. dubna 1978 památný telegram: “Pátrání skončeno. Žádné další případy nejsou zjištěny. Ali Maow Maalin, kuchař nemocnice v somálském městě Merca, je posledním známým případem neštovic na světě”.

Po dvaceti letech vyvrcholila největší zdravotnická akce všech dob. Pravé neštovice v průběhu 20. století zahubily odhadem 400 milionů lidí, což je čtyřikrát více než obětí obou světových válek. Do boje s neštovicemi významně přispěli i čeští lékaři, zejména Karel Raška, který v roce 1967 navrhl globální strategii vymýcení neštovic. Jelikož v roce 1968 protestoval proti vpádu sovětských vojsk do Československa, bylo jeho jméno skoro zapomenuto.

Osud somálského kuchaře Maalina byl také pestrý. Kromě vaření se zapojil do místní kampaně proti neštovicím, ale sám se očkovat nenechal. Nakazil se od skupinky nomádských dětí během krátké cesty jeepem. Jedna z dívek, šestiletá Habiba Nur Ali, druhý den zemřela. Stala se poslední obětí pravých neštovic v lidské historii.  Kuchař Maalin měl více štěstí a z nemoci se plně zotavil. Později se podílel na další kampani WHO proti dětské obrně a nakonec zemřel v roce 2013 na malárii.

Tu se WHO také pokusila vymýtit, ale zatím neúspěšně. Narozdíl od neštovic, které se přenášely pouze mezi lidmi, hraje u malárie roli zvířecí přenašeč – komár. Úplné vymýcení malárie je vzdálené, i když díky impregnovaným spacím sítím bylo dosaženo velkého pokroku. A tak se místo malárie stala druhou kandidátkou mezi smrtelnými chorobami na úplné vymýcení právě dětská obrna.

Vakcína proti obrně byla vynalezena v 50. letech minulého století. Československo se v roce 1960 stalo první zemí na světě, kde byla nemoc vymýcena na národní úrovni. Postupně byly jako bez obrny prohlášeny další země Evropy a severní Ameriky. Ovšem ještě v roce 1988 byla dětská obrna endemická ve 125 zemích světa.

Proto WHO zahájila v roce 1988 globální kampaň proti obrně. Vznikla iniciativa Global Polio Eradication Initiative, na které se kromě WHO podílí UNICEF, Rotary International, Centrum USA pro kontrolu nemocí a Nadace Billa a Melindy Gatesových.

Díky plošnému očkování se podařilo snížit počet nakažených o 99%. Zatímco v roce 1988 bylo zaznamenáno 350 tisíc nových případů, na přelomu století už jen dva tisíce a v roce 2012 pouhé dvě desítky případů. Pak se však pokles zastavil a počet nakažených trochu vzrostl na loňských 30 případů. I přes obrovské úsilí a 4 miliardy vynakládaných dolarů se rok od roku nedaří toto číslo stlačit dolů.

Cílem musí být absolutní nula, protože dokud zůstane byť jedno nakažené dítě, budou ohroženy všechny ostatní i v sousedních zemích. To se týká například Indie, která byla certifikována jako země bez obrny v roce 2014, ovšem sousedí s Pákistánem, se kterým nemá zrovna dobré vztahy.

Dnes je divoká obrna endemická už jen ve třech zemích – Pákistánu, Afghánistánu a Nigérii. Posledně jmenovaná zaznamenala velký pokrok, když snížila počet neočkovaných dětí z 600 tisíc v roce 2016 na 70 tisíc v roce 2018. Nicméně v roce 2016 se objevil nový případ, takže WHO zatím nemůže Nigérii certifikovat jako zemi bez obrny.

Existují dva druhy očkování. Injekce obsahuje mrtvý virus polia a vytváří protilátky v krvi. Je cílenější a účinnější, proto se používá hlavně ve vyspělých zemích. Naproti tomu v rozvojových zemích dosud převažovala vakcína podávaná ústy. Ta obsahuje živý, oslabený, virus polia a vytváří imunitu ve střevech. Vzhledem ke špatným hygienickým podmínkám se oslabený virus může šířit dál, čímž dochází k levnému pasivnímu očkování široké populace.

Nicméně je to dvousečná zbraň, protože šíření oslabeného viru může vést k sekundární infekci. V roce 2017 skutečně počet nakažených od viru z vakcíny poprvé převýšil počet nakažených divokým virem. Týkalo se to nejen Nigérie, ale dalších zemí jako Somálsko či Papua Nová Guinea.

Proto WHO doporučuje přejít na injekční očkování i v rozvojových zemích, což bude stát další peníze. Jedním z problémů v chudých tropických zemích je uchování vakcíny v teplotě pod 4 stupně Celsia. Nicméně nedávno byla vynalezena vakcína, kterou lze skladovat jako prášek při pokojové teplotě.

Problém Nigérie, Afghánistán a Pákistán je, že endemické oblasti jsou pod kontrolou teroristických skupin jako Boko Haram či Taliban. Vlády těchto zemí mohou jen složitě zajistit očkování v každé odlehlé vesnici. Určitou roli hrají i kulturní rozdíly, neboť některé komunity nedovolují, aby očkování prováděla žena. Jinde se očkování vyhýbají, neboť v něm vidí “západní konspiraci”, jak sterilizovat muslimské děti.

Často jde o nejchudší oblasti, které se potýkají se základními problémy, jako nedostatek pitné vody, sanitace či základní zdravotní péče. Epidemiolog, který jim nutí neznámou vakcínu, je mnohdy první zdravotník, kterého v životě vůbec vidí. Proto WHO doporučuje v těchto komunitách předně zajistit základní sociální a zdravotní služby, k nimž by očkování bylo jakousi nadstavbou.

Odborníci původně předpovídali vymýcení obrny v roce 2018, ale nestalo se tak. Proto WHO připravila tzv. “endgame strategii” na období 2019 až 2023. Hlavním cílem je úplně vymýtit infekci divokým virem a do 120 dnů zastavit jakoukoliv sekundární infekci, způsobenou očkovacím virem. Dalším pilířem strategie je posílení dohledu a zdravotních systémů, aby se zabránilo novým infekcím. Posledním cílem je zadržet a kontrolovat všechny viry polia, které zbudou.

Po zastavení infekce se totiž ze zdravotního problému stane problém bezpečnostní. Asi 27 zemí plánuje skladovat virus polia pro vědecké účely. Pokud tato zařízení nebudou dobře monitorována a chráněna, mohl by se virus dostat do rukou teroristů. V populaci, která přestane být očkovaná a za pár desetiletí ztratí protilátky, by to mohlo způsobit velké škody.

Boj proti obrně tak sice ještě není u konce, ale už vidíme světlo na konci tunelu.