V kanceláři mám řadu uměleckých děl z Afriky a jiných rozvojových zemí. Připomínají mi, jak je tento svět pestrý. A také bohatý, přestože naším cílem zůstává boj proti tamní chudobě. V čem vězí tento zdánlivý paradox? Organizace UNESCO chápe kulturu jako čtvrtý pilíř udržitelného rozvoje – vedle ekonomiky, sociálního rozvoje a ochrany životního prostředí. Avšak jde o pilíř tak trochu opomíjený. Vždyť mezi 17 cíli udržitelného rozvoje najdeme pouze několik roztroušených odkazů, nikoliv ucelený cíl pro kulturu.

Důvodem je citlivost spojování kultury s úrovní rozvoje, neboť evokuje nadřazenost některých kultur nad ostatními. Proč moderní rozvoj začal právě v severozápadní Evropě? Max Weber vidí důvod v protestantské etice, která nahrávala kapitalistickému pojetí úspor jako odložené spotřeby. Ostatní náboženství a kultury tyto charakteristiky postrádaly, proto byly odsouzeny k zaostalosti. Sociologové dokonce hovoří o jakési „kultuře chudoby”.

Naštěstí se lidský rozvoj neomezuje pouze na Západ a nelze ho měřit pouze „kapitalisticky“. Ostatně hlavní ideový zápas západního světa se nese ve stínu souboje mezi civilizací a kulturou. Civilizace tvoří materiální podstatu, zatímco kultura je neuchopitelná: „civilizace je tělo společnosti, zatímco kultura je její duše”. Jedno nemůže existovat bez druhého, ovšem moderní člověk na duši mnohdy zapomíná. Materiální pojetí civilizace je tak blíže tradičnímu chápání rozvoje jako ekonomického růstu.

Jednou z inspirací pro přijetí Cílů udržitelného rozvoje byla encyklika Laudato si’ papeže Františka. Ten v ní připomněl, že rozvoj není jen hromadění hmotných statků. Jeho kritiku kapitalistického pojetí rozvoje již nelze odbýt zaškatulkováním „levičácký marxista”. I důstojní ekonomové dnes hovoří o krizi kapitalismu a alternativních modelech. Nejchytřejší z nich si lámou hlavu, jak hrubý národní produkt nahradit lepším měřítkem kvality života. Jedním z nich je „hrubé národní štěstí”, ve kterém vede Bhútán, i když patří k nejchudším zemím světa.

Pochopitelně jen z pocitu štěstí se hladoví lidé nenasytí. Rozvojové země si ovšem musí najít vlastní cestu k modernosti a neměly by jen kopírovat západní model. Také my, kteří se snažíme pomáhat, musíme být citliví k jejich zvykům a tradicím. Jaký smysl má postavit zdroj vody v údolí, které místní obyvatelé považují za prokleté zlými duchy a pro vodu tam stejně nebudou chodit? Jiný příklad: teprve když donoři ze Západu pochopili tradiční pohřební zvyky v západní Africe, podařilo se lépe bránit šíření eboly.

Když pozoruji umělecké artefakty ve své kanceláři, nevidím války, hlad ani nemoci. Asi nejlépe to shrnuje program Nové partnerství pro africký rozvoj (NEPAD). V jeho preambuli se dočteme: „Afrika má ještě neponičenou přírodu, unikátní flóru a faunu a řadu paleontologických nalezišť vypovídajících o zrodu člověka. Afrika má rozmanité jazyky, etnika a kultury a schopnost domorodého obyvatelstva žít v souladu s přírodou, nikoliv na její úkor.“ Vize Afriky jako bohatého kontinentu mě naplňuje optimismem, že naše práce má smysl.