Když jsem začátkem prosince odlétal do Dháky, hlavního města Bangladéše, věděl jsem, že mě čeká šok. A to nejen šok teplotní a klimatický. Během jediného dne jsem se z Ženevy a Dubaje, dvou nejluxusnějších měst, přenesl do jedné z nejchudších zemí. Tam jsem se setkal s vůbec nejubožejšími obyvateli – s Rohingy, muslimskými uprchlíky z Barmy. Jako zástupce Česka jsem se účastnil mise Mezinárodního Červeného kříže. Co jsem viděl a slyšel, lze sdělit ze čtyř navzájem propojených úhlů pohledu.

Pohled první – civilizační krize

Rakhinský stát leží na zlomu budhistické, hinduistické a islámské civilizace. Přestože Barma je většinově budhistická, v Rakhinském státě se Budhisté cítí ohrožení muslimskou menšinou, která má rychlejší demografický růst. Proto nikdy tzv. Rohingy nepřijali a považují je za “nelegální Bengálce”. Narozdíl od dalších 135 etnických skupin, Rohingové nejsou jako etnikum uznáni a podle zákona z roku 1982 nemají barmské občanství. Za svá práva bojují násilnou cestou prostřednictvím ARSA (Arakan Rohingya Salvation Army). ARSA opakovaně podniká útoky na hraniční přechody, policejní stanice a další cíle na severu Rakhinského státu.

Útoky ARSA 25. srpna 2017 byly zvláště silné a koordinované na několika místech. Zahynulo při nich 12 policistů a vojáků. Odplata barmské armády však byla neproporcionální a možná i plánovaná. OSN popisuje řadu porušení lidských práv – vypálení vesnic, svévolné zatýkání, znásilnění žen a dětí, mučení, vraždy. Nejvíce zarážející je systematický charakter operace, která vedla k vyhnání většiny Rohingů ze severu Rakhinského státu. Komisař OSN pro lidská práva dokonce zmiňuje slovo, které začíná na “g” a které jsme doufali, že už nikdy neuslyšíme.

Pohled druhý – uprchlická krize

Od konce srpna překročilo hranice do Bangladéše více než 600 tisíc rohingských uprchlíků. Přicházeli buď po vodě do distriktu Cox’s Bazar, nebo po souši. Suchozemská hranice je však striktně hlídána, neboť tzv. Chittagong Hill Tracks tvoří militarizovanou zónu (v důsledku tamního konfliktu vyvolaného stavbou přehrady v roce 1962). Rohingové byli několik týdnů chyceni v “zemi nikoho” a teprve postupně přemístěni do táborů v Cox’s Bazar. Jelikož Rohingové prchali už v dříve (od roku 1992 minimálně 300 tisíc), odhaduje se počet muslimských uprchlíků v Bangladéši na 1 milión. Kromě toho z Rakhinského státu uprchlo i několik tisíc Hinduistů.

V distriktu Cox’s Bazar již dříve stály dva registrované tábory. Příchod statisíců uprchlíků v řádu týdnů vedl k vytvoření dalších provizorních sídlišť. Bangladéšská vláda se i přes protesty humanitárních organizací rozhodla uprchlíky koncentrovat. V Kutupalong tak roste největší uprchlický tábor na světě až pro 800 tisíc lidí. Tábor je časovaná bomba, což názorně dokazuje infografika Reuters. Chatrné přístřešky jsou postaveny na písečných svazích. Až na jaře přijdou deště, promění se tábor v bahnité peklo. Problémem není jídlo, ale hygiena. Neexistuje kanalizace, latríny jsou příliš blízko zdrojů vody. Hrozí kontaminace a propuknutí nemocí. Proto WHO spěšně proočkovala všechny Rohingy proti choleře.

Pohled třetí – ekonomická krize

Bangladéš je nejlidnatější chudou zemí ne světě. Přes 160 milionu lidí se tísní na ploše jen o něco větší než Řecko. Statusu nejméně rozvinuté země se hodlá zbavit do roku 2024. Pomáhá mu ekonomický růst cca 6,5% ročně tažený textilním průmyslem. V Ease of Doing Business je ale až na 177. místě ze 190 zemí. Špatná je infrastruktura, registrace pozemků a vymahatelnost práva. Masy lidí zůstávají zranitelné v důsledku přírodních katastrof. OSN odhaduje, že asi 7 milionů lidí potřebuje humanitární pomoc. K tomu teď přibyl milión Rohingů.

Bangladéšská vláda se bojí negativního dopadu na místní komunitu, která je v Cox’s Bazar v menšině (400 tisíc místních versus 1 milion Rohingů). Uprchlíci vykáceli bambusové stromy, aby si postavili přístřeší. Ceny většiny komodit v Cox’s Bazar šly nahoru. Přestože tam leží nejdelší písečná pláž na světě, turistický ruch upadá. Místní děti se neučí, protože školy zabrala armáda jako sklady. Přestože místní byli dosud vůči uprchlíkům vstřícní a velkorysí, situace se může postupně vyhrotit. Z humanitární krize se může stát krize ekonomická.

Pohled čtvrtý – politická krize

Obě země podepsaly 23. listopadu memorandum o návratech. I po podpisu memoranda odcházejí lidé z Barmy do Bangladéše, nikoliv opačně. Střízlivé hlasy odhadují, že repatriace může trvat až 5 let. Z průzkumů vyplývá, že jen pětina Rohingů nyní uvažuje o návratu do Barmy. Bangladéš nepřistoupil k Úmluvě z roku 1951, proto Rohingům nedává právní postavení uprchlíků. Místo UNHCR byla koordinací pověřena Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), což uvnitř systému OSN vyvolalo napětí. Humanitární pracovníci na manažerské úrovni tráví polovinu dne na koordinačních mítincích. I přes dárcovskou konferenci bylo dosud uvolněno jen 34% požadované částky na humanitární výzvu OSN.

Svět se diví, jak může nositelka Nobelovy ceny přehlížet porušování práv Rohingů. Avšak Barma je na křehké cestě politické transformace. Aun Schan Su Ťi má svázané ruce – není a nemůže být prezidentkou země, její civilní vláda se o moc dělí s armádou, vláda má navíc malou páku nad Rakhinským státem. Vše, co musí Barma udělat pro bezpečný návrat Rohingů, je obsaženo ve Zprávě Kofi Annana. Obnovit vypálené vesnice bude snadné, ale připravit rakhinské obyvatele na návrat “nelegálních Bengálců” potrvá roky. Rozdání ID karet Rohingům, bez jejich uznání jako etnika, problém nevyřeší. Ke změně ústavy je třeba víc než 75%, přičemž armáda má 25%, tj. právo veta.

Závěr

Hodinka v letadle mi stačila na shrnutí: “Tragédie Rohingů spočívá v tom, že nejsou občané státu, ve kterém žili, a nejsou ani uprchlíky ve státě, do kterého uprchli. Bangladéš je sice přijal velkoryse, ale nechce jim přiznat status uprchlíků. Čím déle krize potrvá, tím bude svízelnější. Podmínky pro bezpečný návrat Rohingů na barmské straně zatím nejsou. Není zřejmé, kolik politického kapitálu hodlá Aun Schan Su Ťij vynaložit. Čas hraje na straně Barmy, proto Bangladéš zalarmoval OSN. Ta sice přijala několik rezolucí, ale koordinace pomoci na místě vázne”.

Zpáteční let do Ženevy však trval mnohem déle. Hlavou se mísily všechny obrazy a vjemy z Cox’s Bazar – civilizační střet, etnické čistky, špatná vláda, chudoba, přírodní katastrofy, politická slabost. Zní vám to povědomě? Rohingská krize je vlastně prototypem humanitární krize 21. století. Je to krize s velkým “K”. Ale na řešení s velkým “Ř” jsem nepřišel, protože žádné neexistuje. A právě u tohoto poznání začíná výzva pro diplomata ve 21. století.