G.B. Shaw prý řekl: „Stárnutí je pěkná otrava, ale je to jediný způsob, jak se dožít vysokého věku“. Světová populace stárne. Dnes je seniorem (člověkem přes šedesát let) každý desátý. Do roku 2050 to bude už každý pátý člověk na světě. Stárnutí populace se netýká jen Evropy a Japonska, ale stále více také rozvojových zemí. V polovině století budou žít 2 miliardy důchodců, z toho čtyři pětiny v rozvojových zemích.

U rozvojových zemí hrozí, že zestárnou rychleji, než stačí zbohatnout. Francie měla na zestárnutí populace (z jedné desetiny na jednu pětinu) plných 150 let. Stejný proces v Číně se však odehraje za pouhých 25 let. Vděk a respekt potomků vůči svým rodičům je ve východní kultuře zakořeněn pod pojmem xiào. Civilizační trendy se však nevyhýbají ani východní Asii. V Japonsku dnes více než polovina starých žen žije sama, často daleko od svých dětí.

Stárnutí populace přinese obrovské ekonomické i sociální dopady, avšak zdravotní a sociální systémy jsou na to špatně připraveny. Proto si Světová zdravotnická organizace (WHO) připomněla Mezinárodní den seniorů, který připadá na 1. října. Podle šéfa WHO Tedrose musíme seniory přestat vnímat jako zátěž, ale naopak je využít jako zdroj zkušeností pro rozvoj společnosti: „Když budou staří lidé déle aktivní, zůstanou déle zdraví“. Ještě výstižněji to kdysi vystihla Karolína Světlá: „Stárnutí nezpůsobuje věk, ale ztráta ideálů“.

Proto potřebujeme celoživotní vzdělávání a starším zaměstnancům nabídnout rekvalifikační kurzy, aby udrželi krok s rychlými technologickými změnami. Zatímco v 19. století jsme pracovali fyzicky v továrnách a ve 20. století vykonávali rutinní práce v kancelářích, ve 21. století bude ekonomika založena na chytrých inovacích. Produktivita zaměstnanců v továrně na výrobu oceli s věkem nevyhnutelně klesá, ale v digitální ekonomice nikoliv. Proto Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) navrhuje postupně zrušit povinný věk odchodu do důchodu.

S rostoucím věkem dožití přibývá civilizačních chorob, jako je horší sluch a zrak, artróza, cukrovka či demence. Stárnutí však v žádném případě není předem dané a rovnoměrné.  Znám řadu důchodců, kteří mají stejnou vitalitu jako mladíci. Svou roli hraje nejen životospráva (strava, cvičení), ale také rodinné a sociální prostředí, kterým jsou obklopeni. Proto by bylo chybou problém stárnutí omezovat pouze na problém zdravotnictví. Staří lidé potřebují ekonomické příležitosti, společenské kontakty a především důstojnost, tj. schopnost o svém osudu rozhodovat sami.

WHO vydala celosvětovou zprávu o stárnutí a zdraví, ve které vyzývá ke změně přístupu a reformám zdravotnictví. Na artrózu máme lék, ale jak máme léčit osamělost? Místo léčby jednotlivých symptomů bychom se měli orientovat na dlouhodobou a integrovanou péči. Je třeba vyškolit zdravotní personál, aby lépe vnímal problémy stárnutí, stejně jako využít nové technologie, jako jsou aplikace eHealth. Tam, kde je to možné, bychom o lidi měli být pečovat v domácím prostředí, nikoliv v cizích zdravotních zařízeních. Stále větší roli v této péči přebírají místní komunity, neziskové organizace a různé nadace. Bez podpory státu se však neobejdeme.

Dobré příklady existují z řady zemí. V Portugalsku organizují „telefonní hovory o páté“. Hovory propojí malou skupinku seniorů, kteří se již těžko dostanou ze svého domova, a jsou moderovány vycvičeným dobrovolníkem, aby udržel jejich kognitivní schopnosti, nebo jim prostě jen zpestřil den. Z minulé zkušenosti si vzpomínám, že projekty na podporu domácí péče v Moldavsku patřily k nejlepším projektům rozvojové pomoci, které Česká republika realizuje v zahraničí.

Podle WHO jsme teprve na začátku cesty. Organizace spojených národů vyhlásila období let 2020 až 2030 „Dekádou zdravého stárnutí“. Česko patří k zemím s nejmenší porodností v Evropě, na jednu matku v průměru připadá 1,17 dítěte. V roce 2050 bude u nás plná třetina lidí starších věku 65 let. Vláda připravuje národní akční plán podporující pozitivní stárnutí. Již dnes musíme přijmout správná opatření, abychom na tyto výzvy byli dobře připraveni.